Probíhá zápis SB! TADY
1. Kapitola Bloodlines přeložená z části do čj tady!

VA 3 cz - 1. kapitola k přečtení

30. září 2010 v 20:03 | Dae |  Knihy
Tak konečně jsem se dokopala k tomu, dát tady 1. kapitolu VA 3 =)
Jelikož ji nikde nemůžu najít v češtině, tak ji sem asi budu dávat po kapitolách...
Je to celkem dost náročné na čas a já ho zase tolik nemám :( takže se uvidí...
No prozatím si užijte 1. kapitolu a omlouvám se za chyby...

kap
Zbytek po perexem;)

JEDNA

Přejížděl mi prsty po zádech, a ačkoli při tom nevyvíjel žádný tlak,
celým tělem mi probíhaly záchvěvy. Pomalu klouzal dlaněmi až k mému břichu
a nakonec mi položil ruce na boky. Cítila jsem, jak se mi rty tiskne
ke krku, těsně pod uchem. Políbil mě na to místo a pak znovu a znovu...
Odtrhl rty od mého hrdla, políbil mě na tvář a pak konečně našel moje rty.
Líbali jsme se a tiskli se k sobě co nejblíž. Krev mi vřela v žilách.
V tu chvíli jsem si připadala živá jako nikdy dřív.
Miluju ho, miluju Christiana tak moc, že -
Christiana?
To ne.
Částí své mysli jsem si uvědomovala, co se děje - a bylo to k naštvání.
Jenže druhou částí mysli jsem si to stále užívala a vychutnávala si to hlazení a líbání.
Nedokázala jsem se od toho odtrhnout. Splynula jsem s Lissou natolik, že tohle se teď
skutečně dělo mně.
Ne, řekla jsem si skálopevně. Tohle není skutečné - ne pro tebe.
Vypadni odtud.
Ale jak bych mohla poslouchat hlas logiky, když jsem měla celé tělo v jednom ohni?

Ty nejsi ona. Tohle není tvoje hlava. Vypadni.
Jeho rty. Na světě teď neexistovalo nic jiného než jeho rty.

To není on. Zmiz!
Ty polibky byly přesně stejné, jak jsem si je pamatovala, když jsem byla s ním...

Ne, tohle není Dimitrij. Vypadni!
Dimitrijovo jméno na mě zapůsobilo, jako by mi někdo chrstl do obličeje ledovou vodu.
Vypadla jsem.
V posteli jsem se posadila a najednou jsem si připadala klidná. Pokusila jsem se skopnout
ze sebe deku, ale namísto toho se mi do ní jen ještě zamotaly nohy. Srdce mi v hrudi
divoce bušilo a já se snažila zhluboka dýchat, abych se uklidnila a vrátila se do
vlastní reality.
Časy se jistě změnily. Kdysi mě ze spánku budily Lissiny noční můry. Teď její
sexuální život. Říct, že mezi těma dvěma druhy snů je jen malý rozdíl, by nebylo
moc výstižné. Naučila jsem se odstínit její milostný život - alespoň když jsem
byla vzhůru. Tentokrát mě ale Lissa s Christianem (nevědomky) převezli.
Ve spánku moje psychická ochrana moc nefungovala, takže jsem poutem cítila
silné emoce své nejlepší kamarádky. To by samozřejmě nebyl problém, kdyby ti dva,
byli v posteli jako normální pár - a když "být v posteli", míním tím "spát".
"Bože," zabrblala jsem a sputila nohy z postele. Přemohlo mě zívnutí. Copak Lissa
s Christianem neudrží ruce od sebe aspoň do nějaké přijatelné denní doby?
Ještě horší než tohle probuzení ale byly moje pocity. Nic z toho se samozřejmě nestalo
mě. Mě nikdo nehladil ani nelíbal. jenže moje tělo to postrádalo. Už je to tak dávno,
co jsem se naposledy ocitla v podobné situaci. Byla jsem vzrušená a rozpálená.
Bylo to stupidní, ale náhle jsem zoufale zatoužila, aby se mě někdo dotýkal - nebo
mě aspoň objal. Rozhodně ale ne Christian. Vybavila jsem si jeho rty při tom polibku.
V rozespalosti jsem myslela, že mě líbá Dimitrij.
Vstala jsem a nohy se mi třásly. Byla jsem nervózní a... smutná. Smutná a prázdná.
Potřebovala jsem se projít, abych se zbavila té divné nálady, a tak jsem si oblékla župan,
obula si pantofle a vydala se chodbou do koupelny. Opláchla jsem is obličej studenou
vodou a zadívala se do zrcadla. Můj odraz měl rozcuchané vlasy a oči podlité krví.
vypadal jsem hrozně nevyspale, ale zpátky do postele se mi už nechtělo. Zatím jsem
nechtěla riskovat, že bych zase usnula. Potřebovala jsem se naopak probrat a vyhnat
si zhlavy to, co jsem viděla.
Z koupelny jsem se vydala po schodech dolů a připadalo mi, že mám strašne lehké nohy.
První patro mojí koleje bylo tiché. Bylo skoro poledne - pro vampýry půlnoc, jelikož ti
žijí v noci. Vykoukla jsem zpoza dveři a přejela pohledem halu. Byla prázdná, až na
ospale vypadájícího Moroje, který seděl vpředu ve vrátnici. Nepřítomně listoval časopisem
a jen tak tak se držel v bdělém stavu. Prolistoval časopis až ke konci a znovu zívl.
otočil se na pojízdné židli, hodil časopis na stůl za sebou a začal se poohlížet po
dalším čtení.
Když byl ke mně otočen zády, proběhla jsem kolem něj k dvojitým dveřím vedoucím ven.
Modlila jsem se, aby dveře nezaskřípaly. Opatrně jsem je otevřela jen na škvírku, abych
mohla proklouznout. Jakmile jsem se ocitla venku, co nejšetrněji jsem je za sebou
zase zavřela. Žádný zvuk. Ten chlápek mohl postřehnout tak maximálně průvan.
Když jsem přišla do jasného dne, připadala jsem si jako ninja.
Do obličeje se mi okamžitě zakousl ledový vichr, ale to bylo přesně to, co jsem
potřebovala. Ve větru se kymácely holé větve a drápaly kamennou zeď koleje jako pařáty.
Zpoza olověných šedých mraků vykouklo slunce, které mi připomínalo, že bych měla dávno
být v posteli. V tom světle jsem mžourala. Přitáhla jsem si župan těsněji k tělu a
vykročila podél budovy za roh. Mířila jsem k místu mezi kolejí a tělocvičnou, kde jsem
předpokládala, že nebude tolik foukat. Bláto na chodníku se mi vsakovalo do hadrových
pantoflí, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
Jo, tohle je typický hnusný zimní denv Montaně, ale o to právě jde. Mrazivý vzduch mě
probral a zaplašil zbytky vzpomínek na tu virtuální milostnou scénu. Navíc mě taky pevně
držel v mé vlastní hlavě. Myslet na to, že je mi zima, bylo rozhodně lepší než vzpomínat,
jak mě Christian hladil. Chvíli jsem tam postávala a tupě zírala na křoví. Vzápětí mě
ale překvapil můj vlastní vztek, který jsem pocťovala vůči Lisse a Christianovi.
Musí to být tak hezké, když si můžete dělat, co chcete, pomyslela jsem si trpce.
Lissa mi často říkala, jak by si přála, aby mohla vnímat mou mysl a prožívat mě tak
jako já ji. Pravdou ale bylo, že jí vůbec nedocházelo, jaké má štěstí.Neměla ponětí,
jaké to je, když se vám do mysli vkrádají myšlenky někoho jiného, když prožíváte to,
co on. Nevěděla, jaké to je, prožívat dokonalý milostný život někoho jiného, když sami
žádný milostný život nemáte. Nechápala jsem, jaké to je, cítit lásku tak silnou, až vás
z toho bolí hrudník - lásku, kterou můžete jen prožívat, ale ne vyjádřit. Došlo mi, že
dusit v sobě lásku je totéž jako dusit v sobě vztek. Užírá vás to zevnitř, až byste z toho
nejradši křičeli nebo do něčeho kopli.
Ne, Lissa nic z toho nechápe. Ani nemusí. Může si klidně dál pokračovat v randění,
aniž by se ohlížela na to, co to dělá se mnou.
Zaznamenala jsem, že už tase těžce oddechuju, ale tentokrát proto, že jsem zuřila.
Ten ohavný pocit, že jsem se zůčastnila nočního dostaveníčka Lissy a Christiana,
byl pryč. Namísto toho jsem už cítila jsem už cítila jen vztek a žárlivost.
Ty pocity se zrodily z vědomí, že já nemůžu mít to, co ona považuje za naprostou
samozřejmost. Ze všech sil jsem se snažila tyhle svoje pocity potlačit; tohle jsem
vůči své nejlepší kamarádce cítit nechtěla.
"Jsi náměsíčná?" ozval se někdo za mnou.
Překkvapeně jsem se otočila. Dimitrij mě pozoroval pobaveně a zároveň zvědavě.
Zatímco jsem zuřila nad nespravedlnými problémy svého milostného života, zdroj
těchto problémů si mě našel sám. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. To jsem teda ninja.
A na rovinu - zabilo by mě, kdybych vzala do ruky hřeben, než jsem vyrazila ven?
Rychle jsem si prohrábla svoje dlouhé vlasy, i když jsem si dobře uvědomovala, že
na to už je pozdě. Nejspíš jsem vypadala, jako by mi na hlavě chcíplo nějaké zvíře.
"Testovala jsem ochranku na koleji," odvětila jsem. "Stojí za houby."
Na rtech mu hrál nepatrný úsměv. Teď už se do mě opravdu pustila zima.
Nemohla jsem si pomoct a toužebně jsem hleděla na Dimitrijův dlouhý kožený kabát,
který vypadal velice teple. Ani by mi nevadilo, kdyby mě do něj zabalil.
Jako by mi četl myšlenky, prohlásil: "Musí ti být zima. Nechceš můj kabát?"
Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se nešířit o tom, že už ani necítím nohy.
"Jsem v pohodě. A co ty tady děláš? Taky testuješ ochranku?"
"Já jsem ochranka. Hlídkuju." Když všichni spali, strážci se střídali v hlídání areálu
školy. Strigojové, nemrtví vympýři, kteří napadají živé morojské vampýry, jako je Lissa,
za denního světla nevycházejí, ale neposlušní studenti - řekněme teřba takoví, co
se nenápadně vyplíží ze své koleje -, to byl jak denní, tak noční problém.
"Dobrá práce," houkla jsem. "Ráda jsem ti pomohla otestovat tvoje úchvatné dovednosti.
Už bych měla jít."
"Rose..." Dimitrij mě chytil za předloktí a přes veškerou zimu a vítr mi tělem projel
žár. Okamžitě mě pustil, jako by si spálil ruku. "Co tady děláš doopravdy?"
Mluvil tónem, jako bych se mu snažila něco nabulíkovat, a tak jsem odpověděla
natolik popravdě, jak jsem jen mohla. "Měla jsem ošklivej sen. Potřebovala jsem na
vzduch."
"Tak jsi prostě vyběhla ven. A ani ti nepřišlo na mysl, že je to zakázané, a stejně tak
tě ani nenapadlo vzít si kabát."
"Jo," přitakal jsem. "Tak nějak."
"Rose, Rose."Tentokrát promluvil zoufalým hlasem. "Ty se nikdy nezměníš. Vždycky se do
všeho vrháš bez přemýšlení a po hlavě."
"To není pravda," protestovala jsem. "Hodně jsem se změnila."
Najednou už se netvářil pobaveně, ale spíš ustaraně. Chvíli se mě prohlížel.
Občas mi připadalo, že mi vidí až do duše. "Máš pravdu, změnila ses."
Nicméně se nad tím prohlášením netvářil zrovna nadšeně. Nejspíš uvažoval o tom, co
se stalo skoro před třemi týdny, kdy mě a pár kamarádů věznili Strigojové. Bylo to
neskutečné štěstí, že se nám podařilo uniknout - jenže se to nepodařilo všem. Můj
dobřý kamarád a ctitel Mason přišel o život. V hloubi duše si to nikdy nepřestanu
vyčítat, ačkoli jsem jeho vrahy zabila.
Dodalo mi to temnější pohled na život. Vlastně to dodalo temnější pohled všem v
Akademii svatého Vladimíra, ale mně nejvíc. Ostatní si taky začínali všímat, že jsem jiná.
Nelíbilo se mi, že si se mnou Dimitrij dělá starosti, a tak jsem to obrátila v legraci.
"No, nedělej si starosti. Moje narozky už se blíží. A jakmile mi bude osmnáct, budu
dospělá, ne? To ráno se určitě probudím dospělá a moudrá a tak."
Jak jsem doufala, jeho zamračený výraz se změnil v úsměv. "Ano, to určitě. Ty narozeniny
máš asi tak za měsíc?"
"Za třicet jedna dní," odpověděla jsem hrdě.
"Je vidět, že to nepočítáš."
Pokrčila jsem rameny a on se rozesmál.
"Předpokládám, že už máš i seznam darů, co bys ráda dostala. Tak na deset stran?
Seřazeno podle důležitosti?" Nepřestával se usmívat. Byl to jeden z jeho méně častých
úsměvu, takový uvolněný a přirozený.
Už jsem se nadechovala k dalšímu vtípku, když v tom mi myslí probleskl další obraz
Lissy a Christiana. Ten smutný a prázný pocit se znova vrátil. Všechno, co jsem si
jen mohla přát - nové oblečené, iPod, cokoli - mi najednou připadalo tak triviální.
Co znamenají materiální věci v porovnání s tím, na čem záleží nejvíc? Bože, opravdu
jsem se změnila.
"Ne," odpověděla jsem tiše. "Žáadný seznam."
Naklonil hlavu na stranu, při čemž mu do obličeje spadly vlasy, které měl až po ramena.
Měl je hnědé jako já, ale zdaleka ne tolik tmavé. Moje vlasy někdy vypadaly skoro jako
černé. Odhrnul si neposlušné prameny stranou, ale docílil jenom toho, že mu do obličeje
spadly další. "Nemůžu uvěřit, že nich nechceš. To budou pěkné narozeniny."
Svobodu, pomyslela jsem si. To byl jediný dar, po němž jsem toužila. Svobodu, abych
se mohla sama rozhodovat. Svobodu milovat, koho chci.
"To je fuk," řekla jsem namísto toho.
"Co..." Zarazil se. Pochopil. Vždycky mě chápal. Bylo to součástí našeho vztahu, přestože
mezi námi bylo sedm let věkového rozdílu. Zamilovali jsme se do sebe na podzim, kdy se
Dimitrij stal mým instruktorem boje. Jak se náš vztah vyvíjel, uvědomili jsme si, že si
musíme lámat hlavu ještě s něčím jiným než věkovým rozdílem. Až Lissa odmaturuje, oba se
staneme jejími strážci, tudíž se nemůžeme nechat rozptylovat vzájemnými city. Naší
prioritou bude ona.
To se samozřejmě snáz řekne, než udělá. Nemyslím si totiž, že naše city s Dimitrijem
jen tak opadnou. Oba jsme prožili chvíle slabosti, chvíle, které skončily líbáním nebo
říkáním věcí, které jsme raději říkat neměli. Poté, co jsem utekla od Strigojů, Dimitrij
mi přiznal, že mě miluje a že kvůli tomu nemůže být s nikým jiným. Zároveň ale bylo jasné,
že nemůžeme být ani spolu, a tak jsme se oba uchýlili ke svým starým rolím - drželi jsme
se od sebe dál a předstírali, že náš vztah je striktně profesionální.
Nanápadně se pokusil změnit téma. "Klidně to můžeš zapírat, jestli chceš, ale já vidím,
že mrzneš. Pojďme dovnitř. Protáhnu tě zadem."
To mě trochu překvapilo. Dimitrij nebyl ten typ, co se vyhýbá nepříjemným témátům.
Vlastně mě často dotlačil k rozhovoru o záležitostech, o nichž jsem se rozhodně bavit
nechtěla. Ale rozebírat náš nefungující vztah? Do toho se mu dneska zjevně nechtělo.
Jo. Věci se určitě změnily.
"Myslela jsem, že zima je tobě." utahovala jsem si z něj, když jsme obcházeli kolej
k místům, kde bydleli strážci noviců.
"Neměl bys být aspoň trochu odolnější, když pocházíš ze Sibiře?"
"Sibiř asi není taková, jakou si ji představuješ."
"Představuju si ji jako polární pustinu," pověděla jsem mu po pravdě.
"Tak to je rozhodně jiná, než si představuješ."
"Stýská se ti?" zeptala jsem se a ohlédla se po něm. Tohle mi nikdy dřív nepřišlo na
mysl. Měla jsem za to, že každý chce žít ve Státech. Nebo aspoň, že nikdo nechce žít
na Sibiři.
"Pořád," odvětil zadumaně. "Někdy si přeju..."
"Belikove!"
Ten hlas se nesl po větru, odkudsi zpoza nás. Dimitrij cosi zamumlal a strčil mě za
roh budovy, kterou jsme obcházeli.
"Schovej se."
Zaplula jsem za trs cesmín, kterédům lemovaly. Neměly žádné plody, zato ale ostré
špičaté listy, které mě škrábaly na holé kůži. Vzhledem k tomu, že mrzne a navíc hrozí,
že někdo příjde na to, že jsem v noci utekla ven, pár škrábanců bylo tím nejmenším,
s čím jsem si teď lámala hlavu.
"Nemáš hlídku." zaslechla jsem Dimitrije o chvilku později.
"Ne, ale musím s tebou mluvit." Poznala jsem ten hlas. Byla to Alberta, kapitánka
školních dtrážců. "Jen na minutku. Budeme muset nějak přehodit směny, až budeš u soudu."
"To je mi jasné," prohlásil. Z jeho hlasu zaznívalo něco zvláštního, skoro až
nepříjemného. "Bude to pro všechny dost náročné - zkrátka špatné načasování."
"To ano, nicméně královna se řídí vlastním rozvrhem." Alberta zněla rozladěně.
Snažila jsem se zjistit, o čem se to vlastně ti dva baví. "Celesta za tebe vezme hlídky
a ona a Emil si mezi sebou rozdělí tvoje tréninky."
Tréninky? Dimitrij nepovede příští týden tréninky, protože... Aha. To bude nejspíš ono.
Terénní praxe. Zítra začne šestitýdenní cvičení noviců. Nebudeme mít vyučování a ve dne
v noci budeme chránit Moroje, zatímco dospělí nás budou zkoušet. Těmi tréninky Alberta
určitě mínila dobu, kdy na nás měl Dimitrij dohlížet. Ale o jakém soudu to mluvila?
"Povídali, že jim práce navíc nevadí," pokračovala Alberta. "Ale napadlo mě, jestli
bys za ně nemohl vzít pár směn, než odjedeš.
"Určitě," odpověděl stručně a strnule.
"Díky, dost to pomůže." Povzdechla. "Kéž bych věděla, jak dlouho bude ten soud trvat.
Nechci být pryč dlouho. Člověk by předpokládal, že s Daškovem to půjde raz dva, jenže
jsem se doslechla, že královně se moc nechce uvěznit tak významného královského."
Strnula jsem. Mrazení, které jsem teď pociťovala, nemělo nic společného s chladným
zimním dnem. Daškov?
"jsem si jistý, že udělají, co je správné," prohlásil Dimitrij. V tu chvíli mi došlo,
proč se o tom nerozpovídal víc. Nechtěl, abych to slyšela.
"To taky doufám. Snad to potrvá jen pár dní, jak prohlašovali. Hele, tady je strašná
zima. Nevadilo by ti zajít na chvilku do kanceláře a mrknout se na ten rozpis?"
"Příjdu," odvětil. "Nejdřív ale musím ještě něco zkontrolovat."
"Dobře. Tak zatím."
Zavládlo ticho, takže jsem předpokládala, že se Alberta vydala pryč. Dimitrij se vynořil
zpoza rohu a stoupl si před cesmíny. Vyskočila jsem ze svého úkrytu. Stačil mi jediný
pohled na něj a hned mi bylo jasné, že ví, co bude následovat.
"Rose..."
"Daškov?" vyjekla jsem co nejtišeji, aby mě Albertapřece jen nezaslechla. "To jako
Viktor Daškov?"
Nenamáhal se se zapíráním. "Ano, Viktor Daškov."
"A byvili jste se o... Myslíš tím..." Byla jsem tak vykolejená a ohromená, že jsem sotva
dokázala zformulovat svoje myšlenky. Tohle bylo neuvěřitelné. "Myslela jsem, že sedí!
Tvrdíš, že s ním ještě neproběhl soud?"
Ano, tohle bylo rozhodně neuvěřitelné. Viktor Daškov. Chlap, který šel po Lisse a mučil
ji fyzicky i psichicky, aby ovládl její schopnosti. Každý Moroj umí používat magii
jednoho ze čtyř živlů: země, vzduchu, vody nebo ohně. Lissa ale pracovala s téměř
neznámým pátým elementem, jemuž se říká éter. Dokázala uzdravit kohokoli, dokonci
i mrtvého. Z toho důvodu jsem s ní byla teď duševně propojená. Někdo to nazývá, že jsem
"stínem políbená". Po autonehodě, při níž zahynuli její rodiče a bratr, mě přivedla
zpátky k životu a to nás k sobě připoutalo takovým způsobem, že dokážu vnímat její
myšlenky a prožitky.
Viktor přišel na to, že Lissa dokáže uzdravovat, mnohem dřív než my. Chtěl ji držet
pod zámkem a využívat ji jako svůj osobní pramen mládí. Neváhal zabít kohokoli, kdo
mu přiešel do cesty. V mém a Dimitrijově případě použil kreativnější způsob,
jak nás vyřadit. Za sedmnáct let jsem si nadělala spoustu nepřátel, ale jsem si jistá,
že neexistuje nikdo, koho bych nenáviděla tolik jako jeho - alespoň mezi živými.
Dimitrij měl ve tváři výraz, který jsem dobře znala. Tenhle výraz nasazoval, když
si myslel, že bych mohla někoho uděřit. "Seděl, ale soud zatím neproběhl. Právní
procedury občas trvají dlouho."
"Teď ale bude soud? A ty tam jdeš?" procedila jsem skrz zuby a snažila se zachovat klid.
Stejně jsem ale předpokládala, že se pořád tvářím, jako bych nešla pro ránu daleko.
"Příští týden. Chtějí, abych spolu s dalšími strážci vypovídal o tom, co se tu noc
stalo tobě a Lisse." Jeho výraz se změnil, když si vybavil, co se událo před čtyřmi
měsíci. I tenhle jeho výraz jsem znala. Byl odhodlaný a ochranitelský. Takhle se tvářil
vždycky, když se někdo, na kom mu záleží, ocitl v nebezpečí.
"Klidně si mysli, že jsem blázen, když se tě zeptám, ale pojedeme já a Lissa s tebou?"
Odpověď jsem vytušila už předem a vůbec se mi nelíbila.
"Ne."
"Ne?"
"Ne."
Dala jsem si ruce v bok. "Podívej, nezdá se ti rozumný, že když budeš mluvit o tom,
co se nám stalo, měly bychom být u toho?"
Dimitrij už se zase tvářil striktně profesionálně. Zavrtěl hlavou. "Královna a někteří
další strážci se domnívají, že pro vás bude nejlepší, když se toho nezúčastníte.
I tak máme dostatek důkazů, a navíc, ať už je Daškov zločinec nebo ne, patří - nebo
spíš patřil - k nejmocnějším královským na světě. Ti, kteří vědí o jeho soudním procesu,
chtějí, aby se to drželo v tichosti."
"Takže předpokládáš, že kdybys nás tam vzal, všude to rozkecáme?" vykřikla jsem.
"Ale no tak, soudruhu. Vážně si myslíš, že bychom to udělaly? Jediné, co chceme, je,
aby Viktora zavřeli. Na doživotí. Možná i dýl. A pokud existuje možnost, že by z toho
mohl vyváznout, musíš nás vzít s sebou."
Poté, co Viktora dopadli, uvěznili ho a já myslela, že tím to hasne. Předpokládala jsem,
že bude ve vězení, dokud tam neshnije. Nikdy mě nenapadlo - ačkoli mě to napadnout mělo -,
že je nutné, aby ho nejprve odsoudili. Tenkrát byly jeho zločiny zcela zjevné.
Přestože morojská vláda je tajná a nemá nic společného s lidskou vládou, operuje v
podstatě stejným způsobem. Všechno jí dlouho trvá.
"To rozhodnutí není na mně," oznámil mi Dimitrij.
"Ale máš vliv. Mohl bys za nás ztratit slovo, zvlášť když..." Můj vztek malinko polevil
a nahradil jej překvapivý strach. Další slova jsem ze sebe téměř nedokázala vypravit.
"Zvlášt když je reálná šance, že se z toho vykroutí. Je to tak? Fakt ho může královna
nechat jít?"
"To nevím. Někdy se dá těžko odhadnout, co královna nebo jiný vysoce postavený královský
zrovna udělá." Najednou působil unaveně. Sáhl si do kapsy a vytáhl svazek klíčů.
"Hele, vám, že jsi naštvaná, ale teď to nemůžeme rozebírat. Já musím jít za Albertou
a ty dovnitř. Ten hranatý klíč je od postranních dvěří. Ty znáš."
To ano. "Jo, díky."
Byla jsem rozmrzelá, což se mi vůbec nelíbilo, obvzlášť, když mě uchránil od průšvihu.
Stejně jsem tomu ale nedokázala zabránit. Viktor Daškov je zločinec a padouch.
Toužil po moci a nenasytně se po ní sápal a bylo mu jedno, kdo mu vstoupí do cesty.
Pokud ho osvobodí, nikde nemůže odhadnou, co by mohl udělat Lisse nebo nějakému jinému
Morojovi. Jen mě to utvrzovalo v přesvědčení, že bych měla udělat něco, co by ho
poslalo do kriminálu, ale tak, aby o tom nikdo nevěděl.
Udělala jsem pár kroků, když se za mnou ozval Dimitrij. "Rose?"Ohlédla jsem se.
"Promiň," řekl. Odmlčel se a jeho lítostivý výraz se rázem změnil v ostražitý.
"Zítra mi vrať ty klíče."
Otočila jsem se a beze slova vykročila dál. Nejspíš to bylo nespravedlivé, ale jakousi
dětinskou částí své mysli jsem byla přesvědčená, že Dimitrij dokáže cokoliv.
Kdyby opravdu chtěl, abychom se s Lissou zúčastnily toho procesu, jistě by toho docílil.
Když jsem byla skoro u postranního vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký pohyb.
Nálada mi poklesla ještě víc. Výborně. Dimitrij mi dal klíče, abych se nenápadně
proplížila zpátky, a teď mě načapá někdo další. Takové štěstí mám pořád.
Napůl jsem očekávala, že to bude nějaký profesor, kterého bude náramně zajímat,
co touhle dobou pohledávám venku. Otočila jsem se a v duchu už si vymýšlela výmluvy.
Ale nebyl to profesor.
"Ne," vypravila jsem ze sebe přiškrceně. Tohle musí být nějaký trik. "Ne."
Na okamžik mě napadlo, jestli se mi to celé nakonec nezdá. Možná, že pořád ležím
v posteli a sním.
Protože tohle bylo jediné vystvětlení pro to, vo jsem viděla na trávníku. Tam ve stínu
pod starým sukovitým dubem někdo stál.
Byl to Mason.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Peyton Peyton | 30. září 2010 v 20:06 | Reagovat

je to fakt super, ale VA3 se dá stáhnout:-D!

2 Dae Dae | Web | 30. září 2010 v 20:20 | Reagovat

[1]: A můžeš mi prosím napsat kde? Díky :)

4 Safira Safira | Web | 1. října 2010 v 18:35 | Reagovat

Já bych na to neměla nervy,ještě by se mi zavírala knížka u toho :))

5 plus size flower girl dresses plus size flower girl dresses | E-mail | Web | 17. ledna 2013 v 11:10 | Reagovat

It's really great to post my comments on such a blog. I would like to appreciate the great work done by the web master and would like to tell everyone that they should post their interesting comments and should make this blog interesting. Once again I would like to say keep it up to blog owner!!!
http://www.movedress.com/evening-dress-function-occasion.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama